Příroda Teplických skal

Charakter vegetace Adršpašsko-teplických skal je dán zejména na živiny chudým a kyselým písčitým podkladem, relativně velkou nadmořskou výškou území a fenoménem teplotních inverzí. Dynamicky utvářený reliéf skýtající na malé ploše velké výškové rozdíly je příčinou nejvýraznějších teplotních inverzí v rámci skalních měst ČR. Nejzajímavější druhy rostou v hluboko zaříznutých údolích a soutěskách, v nichž se hromadí chladný a vlhký vzduch a sněhová pokrývka zůstává dlouho do jara. Jde o tzv. inverzní stanoviště, jejichž klimatické podmínky se blíží horským polohám, zatímco výše položené vrcholky skal jsou mnohem teplejší a sušší. Původní porosty Adršpašsko-teplických skal měly před příchodem člověka charakter těžko prostupného pralesa, v němž hojně rostly buky a jedle. Smrk zde rostl mnohem méně, než je tomu dnes. Na vrcholcích skalních plošin se ale dochovala mozaika cenných reliktních borů a smrčin.

Díky teplotním zvratům a dlouhodobé akumulaci sněhu rostou v soutěskách druhy známé u nás obvykle z hor jako např. violka dvoukvětá s jasně žlutými květy, stínomilná příbuzná podbělu podbělice alpská, fialově kvetoucí mléčivec alpský a světle zelená kapradina papratka horská. Na dně skalních roklí je častým druhem kapraď podobná a roztroušeně zde roste plavuň pučivá a vranec jedlový. Podél cest můžeme nalézt hořec tolitovitý, který však není ve skalách původní – byl sem zavlečen pravděpodobně z Krkonoš. Slunná stanoviště nad roklemi zčásti pokrývá reliktní bor. Z tenké vrstvičky půdy na skalách čerpají živiny porosty vřesu, borůvek a brusinek, místy nalézáme vzácný rojovník bahenní s vonnými květy nebo stále zelený keřík šichu černou.

K biotopům skalního města patří také rašeliniště. Čtyři metry hluboké rašeliniště ve Vlčí rokli patří k nejstarším v NPR. Jeho vrstvy pocházejí z doby před 10 000 lety. V té době tu rostla ostřice prosová a zobánkatá, vrbové křoviny a na sušších místech borovice a břízy. Nalezené řasy dokládají, že zde byly bažiny a tůně a řídké stromové patro. Analýza makroskopických zbytků z mladších vrstev potvrdila pozdější nástup smrku a suchopýru pochvatého, které zde můžete vidět i dnes. V profilu byly nalezeny také zuhelnatělé vzorky borovice, smrku, břízy a borůvky. To svědčí o požáru, který který kdysi rašeliniště zachvátil. Pylová analýza potvrdila výskyt buku a jedle v okolí rašeliniště asi před 6000–4500 lety. Ze současných druhů se zde vyskytuje např. klikva bahenní s červenými plody připomínajícími brusinky a dva druhy „bělovousého" suchopýru – suchopýr úzkolistý a suchopýr pochvatý. Botanickým úspěchem je nedávný objev malé lokality s výskytem kriticky ohroženého jednokvítku velekvětého.

Ve vlhkých skalních roklích se nacházejí půvabné mechové zahrádky hýřící všemi odstíny zelené. Je zde řada horských a vysokohorských mechů, např. ploník horský, hyčovka drsná a chudozubík Tetradontium repandum. Mech dvouhrotec Sendtnerův je dokonce místním endemitem, tedy organismem, který se nevyskytuje nikde jinde na světě. Mimořádné je i zdejší zastoupení lišejníků, jichž bylo dosud objeveno 192 druhů. Pozornost návštěvníků nejčastěji upoutá prášenka žlutá vytvářející na skalách nápadné žlutozelené povlaky a dutohlávka chudobkokvětá s jasně červenými čepičkami. Mykologický inventarizační průzkum z let 2011–2013 uvádí výskyt 201 druhů vyšších hub.

Fauna

Díky geomorfologické rozmanitosti terénu najdeme ve skalách širokou škálu stanovišť: slunná a suchá stanoviště na svazích a plošinách, chladné, vlhké rokle i temné jeskynní prostředí. Tato pestrost přírodních podmínek se odráží v bohatosti zdejší fauny. Žije zde asi 160 druhů obratlovců a dále bezpočet druhů hmyzu a ostatních bezobratlých živočichů. Za zmínku stojí jeskynní pavouk plachetnatka pískovcová. Inverzní skalní rokle obývají chladnomilné druhy brouků jako např. střevlíček Pterostichus rhaeticus, kovařík Sericus subaeneus a mandelinka. Na vrcholcích skal se vyvíjejí larvy vzácného tesaříka. Zajímavostí je výskyt bezkřídlé mouchy mrvnatky Aptilotus. Kuželovitými důlky v písku na sebe upozorňují larvy mravkolva běžného, nalezneme zde také několik druhů vášek, více než 160 druhů obratlovců, z nichž největší procento tvoří ptáci. Typickými zástupci zdejší ptačí říše jsou holub doupňák, krkavec velký, kavka obecná, poštolka obecná a výr velký. Mezi klenoty ptačí říše patří sokol stěhovavý, který zde pravidelně hnízdí.

Sokol stěhovavý

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) je celosvětově rozšířený sokolovitý pták. Má dlouhá špičatá křídla a krátký ocas, který se ke konci zužuje. Na zbarvení je nejnápadnější charakteristický tmavý „vous“ na bílé tváři.

Zbarvení sokolů je velmi variabilní. Čím severnější populace, tím je celkové zbarvení světlejší, a naopak tomu je v tropech. Podobně je to i s velikostí. Samci váží od 500 g do 750 g, samice jsou výrazně větší a váží 910 až 1500 g. Vše podle toho, o jaký poddruh se jedná. Severnější druhy jsou větší, jižní druhy jsou drobnější. Rozpětí křídel je 85–115 cm, délka těla 35–50 cm. V přírodě hnízdí převážně na skalních stěnách, pokud nemají k dispozici skály, zahnízdí i ve starém hnízdě jiného druhu. Sokol si hnízdo nestaví, ani neupravuje, na skále mnohdy hnízdí přímo na holém podkladu. (Zaznamenala se i hnízda na zemi) Oblíbil si lidské stavby a často hnízdí ve zříceninách hradů nebo na různých věžích. Přesto na rozdíl od poštolky nehnízdí příliš často ve velkých městech. Na hnízdo se pravidelně vrací nebo hnízdí aspoň poblíž původního hnízda. Sokolí pár si je věrný do smrti jednoho z nich. Jakmile jeden zahyne, během několika dní si druhý najde nového partnera. Před hnízděním předvádí akrobatické zásnubní lety.

Ve střední Evropě snáší samice nejčastěji na konci března až začátkem dubna 3 až 4 vejce. Sedí na nich cca 29 až 30 dní, samec ji občas střídá. Během hnízdění bývá velmi citlivá na vyrušování a snůšku může i opustit. Samice si buď potravu sama uloví, když ji samec vystřídá v sezení, nebo jí samec nosí kořist na hnízdo. Po vylíhnutí se o mláďata na hnízdě stará asi 14 dní jen samice, samec přináší kořist, poté se střídají. Mláďata opouštějí hnízdo po 35 až 42 dnech, ale rodiče je nadále krmí ještě aspoň dva měsíce. Sokoli pohlavně dospívají ve dvou až třech letech.

Loví téměř výhradně ptáky za letu. Styl lovu není příliš vhodný pro pozemní kořist, proto se k lovu drobných savců uchyluje výjimečně a ptáky na zemi se pokouší donutit vzlétnout. Vrhá se z velké výšky na kořist pod sebou a útočí na ni pařáty. Při střemhlavém útoku s přitaženými křídly dosahuje rychlosti přes 300 km/h. Náraz v této rychlosti by byl nebezpečný i pro něj, a proto se snaží trefit spíš křídlo než přímo tělo kořisti. Ze stejného důvodu nemůže zaútočit na hejno, a proto se některé druhy drobných ptáků na obranu před sokolem shlukují do hejna. Kořist většinou po útoku klesne k zemi, kde ji sokol usmrtí klovnutím, pokud pád přežila.

Nejčastější kořistí sokola stěhovavého bývají holubi, hrdličky, špačci, různé druhy drozdů, koroptve, různé druhy kachen, racci i drobnější ptáci, jako jsou rorýsi, vlaštovky či pěnkavy. Troufne si i na havrany a vrány. Ze savců jsou častou kořistí netopýři, králíci, sysli a veverky.

Příroda Teplických skal

Fauna

Sokol stěhovavý

Turistika

Dokumenty

Sledujte nás